Publikováno

Co je homeopatie

Adam Havlín

Homeopatie je metoda léčení vycházející z principu podobnosti. Látka, která v surovém stavu vyvolá určité symptomy, dokáže v potencované podobě podobné symptomy vyléčit. Odtud základní heslo homeopatie similia similibus curantur neboli „podobné se léčí podobným“ (nebo ve variantě similia similibus curentur = podobné ať se léčí podobným).

Při hledání vhodného léku se porovnává tzv. obraz pacienta (což je zjednodušeně řečeno souhrn jeho tělesných, emočních a duševních symptomů) se známými obrazy léků. Obrazy léků se získávají z klinických pozorování a z tzv. provingů neboli zkoušek léků, kdy si zdravá zkoušející osoba vezme lék a posléze zaznamenává symptomy a změny, které u ní tento lék vyvolává. Daný lék lze potom podat na stejné nebo podobné symptomy u nemocného pacienta.

Lék se z výchozí látky připravuje tzv. potencováním, což je střídavé ředění látky ve vodě a protřepávání roztoku. Například se zředí 1 díl výchozí látky nebo matečné tinktury s 99 díly vody, roztok se protřepe a následně se ředí 1 díl tohoto roztoku s dalšími 99 díly vody. A tak dále. Čím vyšší je potence, tedy čím zředěnější je výchozí látka, tím je její účinek silnější a hlubší. Výchozí látkou může být v podstatě cokoli. Léky se nejčastěji připravují z rostlin, dále z minerálů, ze zvířat, z nemocných i zdravých tkání, z produktů chorob apod.

Otázka, jak homeopatický lék funguje, dosud nebyla jednoznačně vysvětlena. Někteří homeopaté používají pojem vibrace. Lék s co nejpodobnějším obrazem rezonuje s pacientem podobně jako vibrující struna rozezní všechny struny naladěné na stejný tón (o něco méně silně rozezní tóny o kvintu nebo o kvartu posunuté – zde je podobnost již slabší, nicméně lék pořád může působit), probudí v něm vitální sílu (čchi), která představuje pořádací princip celého lidského organismu. Je-li tato síla oživena a správně rozprouděna, může pak zharmonizovat všechny části lidského organismu a nastává uzdravení. Na výtky představitelů materialistické vědy (která sama sebe považuje za tu jedinou správnou a „vědeckou“), již tvrdí, že v potencích od určité hranice výš není v roztoku ani jedna molekula výchozí látky a že tedy pacient dostává v léku pouze vodu, hledají zase jiní léčitelé odpovědi v podobě teorií o změněné struktuře vody následkem protřepávání, o tzv. clusterech. Podobně jako se tuha a diamant neliší chemickým složením, ale pouze vnitřní strukturou, tak se obyčejná voda liší od potencovaného léku také pouze vnitřní strukturou.

Asi nejsrozumitelnější teorií je vysvětlení německého esoterika Thorwalda Dethlefsena (srov. Osud jako šance), který vykládá homeopatické působení jako dodání chybějící informace. O tom, že samotná informace může léčit i zabíjet, snad není třeba pochybovat. Stačí si představit situaci, kdy se člověk náhle dozví nějakou radostnou novinu nebo naopak tragickou zprávu o úmrtí někoho velmi blízkého a kdy s ním tato zpráva může „seknout“, může způsobit zástavu srdce a smrt a pitva v těle tohoto člověka přitom nenalezne ani jednu molekulu nějaké působící látky. V homeopatii jde podle Dethlefsena o to, že nemocnému člověku chybí jakási informace, jakási část celku, kterou je možné – podle hermetického principu „jak nahoře, tak i dole“ – nalézt v okolním světě. Tuto chybějící informaci obsahuje například rostlina plavuň vidlačka a je potřeba ji z této plavuně získat a dodat ji nemocnému člověku. Nejjednodušším způsobem bude podat pacientovi celou surovou plavuň vidlačku (Lycopodium clavatum), ale v takovém případě se potřebná informace ztrácí v mase hmotného „těla“ rostliny. A právě stupňovité ředění neboli potencování znamená uvolňování oné nehmotné informace z hmotného těla rostliny. Čím vyšší ředění, tím uvolněnější, odhmotněnější a tedy i silnější tato informace je. Analogicky, z pohledu materialistické vědy bude Tolstého Vojna a mír totéž co kuchařka Marie Dobromily Rettigové, neboť laboratorní rozbor ukáže, že obě knihy se skládají ze stejného množství vody, dřeva, tiskařské černi. Je tedy jedno, jakou knihu komu dáme, vždy to bude jedna a táž látka. Obsah těchto knih však laboratorním testům uniká, vědeckými metodami není změřitelný, a přitom je to právě to, co obě knihy odlišuje a co si z těchto knih čtenář bere a co na něj působí a zanechává v něm tu více tu méně silné dojmy (aniž by přitom pozřel byť jedinou molekulu živého Pierra Bezuchova, Nataši Rostovové či pečené kachny se zelím).

Zbývá se tedy srovnat s otázkou, jakým způsobem lze zmíněnou informaci z výchozí látky extrahovat, na jaké médium a jak ji přenést a jak ji „sdělit“ pacientovi. Přesněji řečeno zda metoda, kterou objevil a používal Hahnemann a po něm jeho následovníci, tedy ředění a potencování hmoty a přenášení roztoku na mléčný cukr, je opravdu ta pravá a jediná. Zde můžeme ponechat prostor fantaziím, případně magii. S touto otázkou nechť se každý vyrovná dle své libosti. Dodejme pro zajímavost, že například Peter Chappell používá jako médium pro přenos léčivých informací úryvky hudebních melodií.

Je věcí každého, zda věří nebo alespoň připouští účinnost homeopatie, nebo naopak homeopatii odmítá jako „pavědeckou“. Homeopatický lék působí bez ohledu na to, zda tomu pacient věří, nebo ne. Často se stává, že když lék zapůsobí a pacienta vyléčí, tento rychle zapomene na své dřívější trápení nebo je bagatelizuje tím, že „to zřejmě nebylo nic vážného, když se z toho tak rychle vyléčil“, a homeopatie se vděku nedočká. O to ale nejde. Pro každého homeopata je úchvatné a vzrušující, když vidí, jak se staleté zkušenosti jeho předchůdců, zaznamenané v knihách, uplatňují v praxi a jak lék vybraný na základě podobnosti symptomů skutečně tyto symptomy předepsaným způsobem léčí.

Několik častých omylů o homeopatii

Homeopatie je stará 200 let

Jelikož je za objevitele homeopatie považován německý lékař Samuel Hahnemann (1755 – 1843), může vzniknout mylný dojem, že homeopatie existuje až od této doby, tedy že je to metoda stará pouhých 200 let. Hahnemann ve skutečnosti principy a zákony homeopatie pouze odvodil a popsal a začal systematicky popisovat obrazy jednotlivých léků. Tyto principy a zákony však platily i před ním, tak jako fyzikální zákony relativity platily předtím, než je objevil a definoval Einstein. Principy homeopatie znali i staří lékaři jako Paracelsus, Hippokratés či dokonce Mojžíš, který podal svému národu Aurum (zlato), aby jej vyléčil z modlářství (uctívání zlatého telete).

Homeopatie používá ředěné látky

Častým omylem je názor, že homeopatie používá ředěné látky a že tedy stačí naředit látku vodou a máme homeopatikum (viz „homeopatické pivo“ v některých hospodách nebo „homeopatický čaj“ ve školních jídelnách). A takových naředěných látek je kolem nás spousta, například listy spadané do jezera nebo koneckonců i vzduch, který vydechujeme. Takže jsme vlastně neustále obklopeni homeopatickými přípravky a měli bychom zakoušet jejich blahodárné účinky. Omyl spočívá v tom, že homeopatický lék vzniká potencováním, což je zvláštní způsob ředění, jak je popsáno výše. Rozpuštěním zrnka soli ve vaně plné vody zkrátka homeopatická sůl (Natrum muriaticum) nevznikne.

Homeopatie není nic než placebo efekt

Lze se setkat s názorem (rozšířeným zejména mezi těmi, kdo si nedovedou představit, jak by homeopatie mohla fungovat), že homeopatie je pouhé placebo. Pomineme-li studie, jež prokazují vyšší účinnost homeopatie než placeba (výzkumy a studie na téma účinnosti homeopatik shrnuje Dana Ullman ve své knize The Homeopathic Revolution), můžeme použít argument, že homeopatické léky působí i na děti včetně novorozeňat, na zvířata, dokonce i na rostliny, u kterých se dá těžko hovořit o placebo efektu. Každý homeopatický lék vykazuje určité symptomy a po podání vyvolává v organismu specifické reakce, které homeopat s odstupem času vyhodnocuje. Pacient dopředu neví, jak by měl konkrétní lék působit a jaké výsledky léčby jsou od něho „očekávány“. Samozřejmě, že v některých případech může homeopatikum jako placebo zapůsobit. Obvykle se to však dá poznat právě podle způsobu toho působení – zda odpovídá obrazu podaného léku, či nikoli.

Homeopatie nemůže uškodit

Homeopatie je bezpečná metoda. Buď je lék správně zvolen, působí a člověka vyléčí, nebo je „mimo“ a nebude mít vůbec žádný efekt. Rozhodně nemůže uškodit ani nemá žádné vedlejší účinky. Homeopatikum ve skutečnosti může být nebezpečné, pokud není předepsáno citlivě s ohledem na vitalitu pacienta. Správně zvolené homeopatikum totiž člověka jaksi „nabudí“ nebo „nakopne“. Jako když jdete do kopce, docházejí vám síly a někdo vás postrčí. A hodně záleží na síle toho postrčení. Lidé slabí, například staří nebo ti, kdo dlouhodobě užívají alopatické léky, mohou po příliš silném postrčení upadnout a už nevstát. Vedle toho zná homeopatie i tzv. homeopatické zhoršení, což je krátkodobé zintenzivnění symptomů po podání léku. Je to známka toho, že byl lék zvolen správně, a po tomto zhoršení nastává postupné uzdravování. Je zřejmé, že u některých jedinců a u některých neduhů (jako je např. astma) není takové zhoršení, byť jakkoli příznivé, žádoucí. Proto je třeba homeopatické léky podávat vždy nadmíru citlivě, vždy je třeba zvolit vhodnou potenci a rozhodně by to neměl dělat nevyškolený laik.

Lék „na člověka“, nikoli „na nemoc“

O homeopatii je známo, že léčí celého člověka, nikoli jednotlivé nemoci. Může tedy vyvolat údiv, když se někdo obrátí na homeopata pro lék „na chřipku“ a homeopat mu ten lék „na chřipku“ skutečně dá. To přece není homeopatie, pomyslí si laik. Jde o to, že homeopatie nezná jeden lék na chřipku, nýbrž několik léků na souhrn projevů, které se odborně či laicky označují jako chřipka. A protože ty projevy mohou být u každého pacienta různé (někdo má žízeň, jiný ne, někoho bolí hlava, jiného kosti, někoho škrábe v krku na pravé straně a dělá mu dobře teplé, jiný chce jen studené a v krku ho pálí atd.), budou různé i léky „na chřipku“ podle toho kterého pacienta. Stejné je to s ostatními diagnózami. Homeopat pacientovi nevyvrací jeho diagnózy a názvy nemocí a hledá lék na základě projevů té které nemoci.

Při úrazu nemá homeopatie smysl

Když si zlomím ruku, tak nepůjdu k homeopatovi, ale k ortopedovi, budu-li mít tepenné krvácení, budu se snažit je zastavit mechanicky a ne homeopatickou kuličkou. Pochopitelně, homeopatie zlomenou ruku nespraví, výstřiky krve z proříznuté tepny nezastaví, tady bude na místě dát ruku do sádry a tepnu nechat zašít. Nicméně i v takových případech, které na rozdíl od chronických nemocí umí alopatie (tj. klasická, školská, státem podporovaná medicína) brilantně vyřešit, může být homeopatie prospěšná. Homeopatikum dokáže zabránit úrazovému šoku, předejít tvorbě hematomu nebo otoku a v případě pozdějšího podání urychlit jejich vstřebání, stejně jako umí urychlit hojení rány, napomoci správnému srůstu zlomeniny, ulevit od bolesti, zahojit ránu bez jizvy, ochránit před infekcí a mnoho jiného. Takže i při úrazech má smysl uvažovat o homeopatii.

www.homeopatie-nymburk.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *