Publikováno

Co je homeopatie

Adam Havlín

Homeopatie je metoda léčení vycházející z principu podobnosti. Látka, která v surovém stavu vyvolá určité symptomy, dokáže v potencované podobě podobné symptomy vyléčit. Odtud základní heslo homeopatie similia similibus curantur neboli „podobné se léčí podobným“ (nebo ve variantě similia similibus curentur = podobné ať se léčí podobným).

Při hledání vhodného léku
se porovnává tzv. obraz pacienta (což je zjednodušeně řečeno
souhrn jeho tělesných, emočních a duševních symptomů) se
známými obrazy léků. Obrazy léků se získávají z klinických
pozorování a z tzv. provingů neboli zkoušek léků, kdy si zdravá
zkoušející osoba vezme lék a posléze zaznamenává symptomy a
změny, které u ní tento lék vyvolává. Daný lék lze potom
podat na stejné nebo podobné symptomy u nemocného pacienta.

Lék se z výchozí látky
připravuje tzv. potencováním, což je střídavé ředění látky
ve vodě a protřepávání roztoku. Například se zředí 1 díl
výchozí látky nebo matečné tinktury s 99 díly vody, roztok se
protřepe a následně se ředí 1 díl tohoto roztoku s dalšími 99
díly vody. A tak dále. Čím vyšší je potence, tedy čím
zředěnější je výchozí látka, tím je její účinek silnější
a hlubší. Výchozí látkou může být v podstatě cokoli. Léky
se nejčastěji připravují z rostlin, dále z minerálů, ze
zvířat, z nemocných i zdravých tkání, z produktů chorob apod.

Otázka, jak homeopatický lék
funguje, dosud nebyla jednoznačně vysvětlena. Někteří homeopaté
používají pojem vibrace. Lék s co nejpodobnějším obrazem
rezonuje s pacientem podobně jako vibrující struna rozezní
všechny struny naladěné na stejný tón (o něco méně silně
rozezní tóny o kvintu nebo o kvartu posunuté – zde je podobnost
již slabší, nicméně lék pořád může působit), probudí v
něm vitální sílu (čchi), která představuje pořádací princip
celého lidského organismu. Je-li tato síla oživena a správně
rozprouděna, může pak zharmonizovat všechny části lidského
organismu a nastává uzdravení. Na výtky představitelů
materialistické vědy (která sama sebe považuje za tu jedinou
správnou a „vědeckou“), již tvrdí, že v potencích od určité
hranice výš není v roztoku ani jedna molekula výchozí látky a
že tedy pacient dostává v léku pouze vodu, hledají zase jiní
léčitelé odpovědi v podobě teorií o změněné struktuře vody
následkem protřepávání, o tzv. clusterech. Podobně jako se tuha
a diamant neliší chemickým složením, ale pouze vnitřní
strukturou, tak se obyčejná voda liší od potencovaného léku
také pouze vnitřní strukturou.

Asi nejsrozumitelnější
teorií je vysvětlení německého esoterika Thorwalda Dethlefsena
(srov. Osud jako šance), který vykládá homeopatické působení
jako dodání chybějící informace. O tom, že samotná informace
může léčit i zabíjet, snad není třeba pochybovat. Stačí si
představit situaci, kdy se člověk náhle dozví nějakou radostnou
novinu nebo naopak tragickou zprávu o úmrtí někoho velmi blízkého
a kdy s ním tato zpráva může „seknout“, může způsobit
zástavu srdce a smrt a pitva v těle tohoto člověka přitom
nenalezne ani jednu molekulu nějaké působící látky. V
homeopatii jde podle Dethlefsena o to, že nemocnému člověku chybí
jakási informace, jakási část celku, kterou je možné – podle
hermetického principu „jak nahoře, tak i dole“ – nalézt v
okolním světě. Tuto chybějící informaci obsahuje například
rostlina plavuň vidlačka a je potřeba ji z této plavuně získat
a dodat ji nemocnému člověku. Nejjednodušším způsobem bude
podat pacientovi celou surovou plavuň vidlačku (Lycopodium
clavatum), ale v takovém případě se potřebná informace ztrácí
v mase hmotného „těla“ rostliny. A právě stupňovité ředění
neboli potencování znamená uvolňování oné nehmotné informace
z hmotného těla rostliny. Čím vyšší ředění, tím
uvolněnější, odhmotněnější a tedy i silnější tato
informace je. Analogicky, z pohledu materialistické vědy bude
Tolstého Vojna a mír totéž co kuchařka Marie Dobromily
Rettigové, neboť laboratorní rozbor ukáže, že obě knihy se
skládají ze stejného množství vody, dřeva, tiskařské černi.
Je tedy jedno, jakou knihu komu dáme, vždy to bude jedna a táž
látka. Obsah těchto knih však laboratorním testům uniká,
vědeckými metodami není změřitelný, a přitom je to právě to,
co obě knihy odlišuje a co si z těchto knih čtenář bere a co na
něj působí a zanechává v něm tu více tu méně silné dojmy
(aniž by přitom pozřel byť jedinou molekulu živého Pierra
Bezuchova, Nataši Rostovové či pečené kachny se zelím).

Zbývá se tedy srovnat s
otázkou, jakým způsobem lze zmíněnou informaci z výchozí látky
extrahovat, na jaké médium a jak ji přenést a jak ji „sdělit“
pacientovi. Přesněji řečeno zda metoda, kterou objevil a používal
Hahnemann a po něm jeho následovníci, tedy ředění a potencování
hmoty a přenášení roztoku na mléčný cukr, je opravdu ta pravá
a jediná. Zde můžeme ponechat prostor fantaziím, případně
magii. S touto otázkou nechť se každý vyrovná dle své libosti.
Dodejme pro zajímavost, že například Peter Chappell používá
jako médium pro přenos léčivých informací úryvky hudebních
melodií.

Je věcí každého, zda věří
nebo alespoň připouští účinnost homeopatie, nebo naopak
homeopatii odmítá jako „pavědeckou“. Homeopatický lék působí
bez ohledu na to, zda tomu pacient věří, nebo ne. Často se stává,
že když lék zapůsobí a pacienta vyléčí, tento rychle zapomene
na své dřívější trápení nebo je bagatelizuje tím, že „to
zřejmě nebylo nic vážného, když se z toho tak rychle vyléčil“,
a homeopatie se vděku nedočká. O to ale nejde. Pro každého
homeopata je úchvatné a vzrušující, když vidí, jak se staleté
zkušenosti jeho předchůdců, zaznamenané v knihách, uplatňují
v praxi a jak lék vybraný na základě podobnosti symptomů
skutečně tyto symptomy předepsaným způsobem léčí.

Několik častých omylů o homeopatii

Homeopatie je stará 200 let

Jelikož je za objevitele
homeopatie považován německý lékař Samuel Hahnemann (1755 –
1843), může vzniknout mylný dojem, že homeopatie existuje až od
této doby, tedy že je to metoda stará pouhých 200 let. Hahnemann
ve skutečnosti principy a zákony homeopatie pouze odvodil a popsal
a začal systematicky popisovat obrazy jednotlivých léků. Tyto
principy a zákony však platily i před ním, tak jako fyzikální
zákony relativity platily předtím, než je objevil a definoval
Einstein. Principy homeopatie znali i staří lékaři jako
Paracelsus, Hippokratés či dokonce Mojžíš, který podal svému
národu Aurum (zlato), aby jej vyléčil z modlářství (uctívání
zlatého telete).

Homeopatie používá ředěné látky

Častým omylem je názor, že
homeopatie používá ředěné látky a že tedy stačí naředit
látku vodou a máme homeopatikum (viz „homeopatické pivo“ v
některých hospodách nebo „homeopatický čaj“ ve školních
jídelnách). A takových naředěných látek je kolem nás spousta,
například listy spadané do jezera nebo koneckonců i vzduch, který
vydechujeme. Takže jsme vlastně neustále obklopeni homeopatickými
přípravky a měli bychom zakoušet jejich blahodárné účinky.
Omyl spočívá v tom, že homeopatický lék vzniká potencováním,
což je zvláštní způsob ředění, jak je popsáno výše.
Rozpuštěním zrnka soli ve vaně plné vody zkrátka homeopatická
sůl (Natrum muriaticum) nevznikne.

Homeopatie není nic než placebo efekt

Lze se setkat s názorem
(rozšířeným zejména mezi těmi, kdo si nedovedou představit,
jak by homeopatie mohla fungovat), že homeopatie je pouhé placebo.
Pomineme-li studie, jež prokazují vyšší účinnost homeopatie
než placeba (výzkumy a studie na téma účinnosti homeopatik
shrnuje Dana Ullman ve své knize The Homeopathic Revolution), můžeme
použít argument, že homeopatické léky působí i na děti včetně
novorozeňat, na zvířata, dokonce i na rostliny, u kterých se dá
těžko hovořit o placebo efektu. Každý homeopatický lék
vykazuje určité symptomy a po podání vyvolává v organismu
specifické reakce, které homeopat s odstupem času vyhodnocuje.
Pacient dopředu neví, jak by měl konkrétní lék působit a jaké
výsledky léčby jsou od něho „očekávány“. Samozřejmě, že
v některých případech může homeopatikum jako placebo zapůsobit.
Obvykle se to však dá poznat právě podle způsobu toho působení
– zda odpovídá obrazu podaného léku, či nikoli.

Homeopatie nemůže uškodit

Homeopatie je bezpečná
metoda. Buď je lék správně zvolen, působí a člověka vyléčí,
nebo je „mimo“ a nebude mít vůbec žádný efekt. Rozhodně
nemůže uškodit ani nemá žádné vedlejší účinky.
Homeopatikum ve skutečnosti může být nebezpečné, pokud není
předepsáno citlivě s ohledem na vitalitu pacienta. Správně
zvolené homeopatikum totiž člověka jaksi „nabudí“ nebo
„nakopne“. Jako když jdete do kopce, docházejí vám síly a
někdo vás postrčí. A hodně záleží na síle toho postrčení.
Lidé slabí, například staří nebo ti, kdo dlouhodobě užívají
alopatické léky, mohou po příliš silném postrčení upadnout a
už nevstát. Vedle toho zná homeopatie i tzv. homeopatické
zhoršení, což je krátkodobé zintenzivnění symptomů po podání
léku. Je to známka toho, že byl lék zvolen správně, a po tomto
zhoršení nastává postupné uzdravování. Je zřejmé, že u
některých jedinců a u některých neduhů (jako je např. astma)
není takové zhoršení, byť jakkoli příznivé, žádoucí. Proto
je třeba homeopatické léky podávat vždy nadmíru citlivě, vždy
je třeba zvolit vhodnou potenci a rozhodně by to neměl dělat
nevyškolený laik.

Lék „na člověka“, nikoli „na nemoc“

O homeopatii je známo, že
léčí celého člověka, nikoli jednotlivé nemoci. Může tedy
vyvolat údiv, když se někdo obrátí na homeopata pro lék „na
chřipku“ a homeopat mu ten lék „na chřipku“ skutečně dá.
To přece není homeopatie, pomyslí si laik. Jde o to, že
homeopatie nezná jeden lék na chřipku, nýbrž několik léků na
souhrn projevů, které se odborně či laicky označují jako
chřipka. A protože ty projevy mohou být u každého pacienta různé
(někdo má žízeň, jiný ne, někoho bolí hlava, jiného kosti,
někoho škrábe v krku na pravé straně a dělá mu dobře teplé,
jiný chce jen studené a v krku ho pálí atd.), budou různé i
léky „na chřipku“ podle toho kterého pacienta. Stejné je to s
ostatními diagnózami. Homeopat pacientovi nevyvrací jeho diagnózy
a názvy nemocí a hledá lék na základě projevů té které
nemoci.

Při úrazu nemá homeopatie smysl

Když si zlomím ruku, tak
nepůjdu k homeopatovi, ale k ortopedovi, budu-li mít tepenné
krvácení, budu se snažit je zastavit mechanicky a ne homeopatickou
kuličkou. Pochopitelně, homeopatie zlomenou ruku nespraví,
výstřiky krve z proříznuté tepny nezastaví, tady bude na místě
dát ruku do sádry a tepnu nechat zašít. Nicméně i v takových
případech, které na rozdíl od chronických nemocí umí alopatie
(tj. klasická, školská, státem podporovaná medicína) brilantně
vyřešit, může být homeopatie prospěšná. Homeopatikum dokáže
zabránit úrazovému šoku, předejít tvorbě hematomu nebo otoku a
v případě pozdějšího podání urychlit jejich vstřebání,
stejně jako umí urychlit hojení rány, napomoci správnému srůstu
zlomeniny, ulevit od bolesti, zahojit ránu bez jizvy, ochránit před
infekcí a mnoho jiného. Takže i při úrazech má smysl uvažovat
o homeopatii.

www.homeopatie-nymburk.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *